Uránie Václav Řezáč

Barva, která není barvou. Světlo, které není světlem. V přítmí reaguje na UV záření, jako by vyjevovalo to, co má zůstat skryto – tajnou řeč hmoty, která svítí, i když všechno kolem mlčí.

V prostoru stojí Uranový disk, politý černým sklem – disk, který nic neodráží a všechno pohlcuje. Odtud vychází vlna, neviditelný otřes, který se šíří jako ozvěna nevyřčeného. Vlna, která narušuje prostor, aby ho znovu složila do vitrín, do hranatých světelných pastí, kde sklo svítí jako věci po smrti – objekty, sklenice, prach, tyče – utvářejí podivné krajiny, zmrazené sny, fragmenty paměti.

Uran – prvek s nevyzpytatelnou povahou. Slouží i ničí. Léčí i zabíjí. Je zázrakem i prokletím. Je otázkou, která se ptá i tehdy, když už nechceme znát odpověď. Je vychýlením rovnováhy. Je pokusem o řád ve světě, který se řádu vysmívá.